PORG C – DDM Praha 6 B – 🗼 přebor družstev

Má Bílá Královno

Ve čtvrtém kole pražského přeboru naše Béčko zavítalo do biologické laboratoře Prvního Obnoveného Reálného gymnázia. Mezi kostrami a modely lidského těla, mezi plakáty ptáků střední Evropy III, savců střední Evropy IV a sklípkany a mezi spoustou tkaniček namočených do různých roztoků čekalo uprostřed místnosti osm stolů s šachovnicemi a s šestnácti armádami připravenými k boji. A do této místnosti jsem vstoupil lehce nervózní, ale obavou ze zkoušení z biologie to nebylo. Vlastně jsem mohl být klidný, protože to, co se mohlo stát, bylo velice nepravděpodobné.

První mě přivítal Franta Kindl a hned s radostí mával novou knížkou, kterou se mu konečně podařilo vydat. „Já, celkem hbitý boxovací pytel“ se bude číst určitě samo a Frantovi k tomu patří velká gratulace. Ještě rychlé věnování (Štrossovi se píší s dvěma es) a mohlo se začít hrát, neboť šestá hodina se naplnila.

Byl to ale roztodivný začátek, protože boj se rozpoutal jen na čtyřech posledních šachovnicích, partii zahájili Vašek, Marek, Martin a Milan. Pavel zatím na jedničku nedorazil, Franta se Sašou na dalších dvou deskách také čekali na soupeře a já na čtvrté… No propadl jsem nervozitě úplně, protože už to bylo jasné a předepsané jméno na partiáři bylo toho důkazem. Bára Umancová, moje tajná láska. Chodil jsem mezi stoly, sledoval hrané partie, ale ve svém rozpoložení jsem dovedl maximálně posčítávat pěšce. A tak, ač jsem viděl všechna zahájení, všechna mi vlastně unikla. Hlavu jsem měl plnou něčeho jiného. Přál jsem si, aby nepřišla. Prosil jsem Boha. Ale modlitby nebyly vyslyšeny, opozdila se jen asi o deset minut. Vstoupila do místnosti, dlouho bílou bundu uložila na stolek kamsi pod ptáky střední Evropy, zamířila k šachovnici, usmála se, podala mi ruku, provedla tah a zmáčkla hodiny. Skandinávská, jak jinak.

Začali jsme tedy hrát a kupodivu mě to trochu uklidnilo. U šachovnice jsme se spolu jen míjeli, když jsem přemýšlel já, ona chodila po místnosti a naopak. Dostal jsem se tak znovu ke sledování partií kolegů, a můžu o nich podat alespoň krátkou zprávu, které se už jistě už netrpělivý čtenář nemůže dočkat. Tak tedy k věci.

Vašek začal ruskou a černými se pokusil o útok proti malé rošádě. Bílému však nečinilo problém figury vyměnit a vznikla koncovka všech těžkých figur se spoustou pěšců. Vašek obsadil volný sloupec e a zdálo se, že bude v remízou zavánějící pozici přece jen bojovat o bod. Marek se v sicilské dostal pod tlak, když soupeř obsadil pěšci centrum a bílé figury zahnal do koutů šachovnice. Lépe si vedl Martin, držel pěšce více a zdálo se, že by ho mohl proti slabšímu soupeři prosadit. Milan na poslední šachovnici měl povinnost vyhrát, ale v okamžiku, kdy jsem se dostal k jeho partii, provedl právě prohrávající chybu. Sebral jezdcem krytého pěšce na c5, jenže krytého jen na oko, protože pěšec d6 se ke své smůle nemohl hnout z místa pro vazbu dámy na sloupci. Bohužel mazaná dáma ustoupila na b6, kde sama svázala drzého jezdce a pěšák d6 se tak v příštím tahu dostal k opravdu lahodnému soustu. Takže suma sumárum, z těchto čtyř partií byly dvě prohrané a dvě vypadaly na remis.

Nu ale na tomto místě obraťme s radostí pozornost na první tři šachovnice. Do místnosti za minutu dvanáct (doslova za minutu sedm) přilétl Pavel a ještě stihl provést svůj tah před vypršením čekací doby. Takže jsme si mohli oddechnout a navíc připsat dvě kontumační výhry, protože soupeři se na druhé a třetí šachovnici nedostavili. S náskokem 2:0 se mohlo stát cokoli a všechno najednou vypadalo lépe. Uklidnění Franta se Sašou pak rozehráli mezi sebou přátelskou partii a já se vrátil zpět k Báře.

Mám hrát, nemám hrát, nebo co mám vlastně dělat? Rozhodně se mi nechtělo vyhrát. Rozehráli jsme tedy zahájení, vyvinuli figurky, celkem asi normálně a nepouštěli se do žádných větších akcí. V jedenáctém tahu jsem nabídl remízu. Samozřejmě jsem věděl, že za stavu zápasu 0:2 ji Bára musí odmítnout, stejně, jako já bych ji za opačného stavu nikdy nabídnout nemohl. Hrozné, jak svobodné rozhodování člověka není vůbec svobodné a je podřízeno miliónu vnějších vlivů. A to učinilo mé utrpení naprosto dokonalým.

Pokračovali jsme tedy dál. A protože nelze přešlapovat na místě, nezbývá, než opravdu hrát. Pokusil jsem se tedy riskantnějším odskokem jezdce na kraj šachovnice o přípravu jakéhosi útoku na královském křídle, zároveň s myšlenkou výměny bělopolných střelců. Bára odpověděla zase skokem jezdce do centra, čímž mě úplně překvapila a já se zděšením koukal na svou pozici, najednou pod palbou hrozeb a možných útoků.

Tu se ke mně přitočil Saša, že vedeme 4:2 (Bůh ví, jak se to stalo) a že nám stačí remíza. Nevím, jestli na té informaci v tuto chvíli záleželo nebo ne, ale jediné, co jsem nechtěl, bylo prohrát hloupě. Nějak se mi podařilo ubránit se a pak už jsem jen nabízel výměny figur s cílem dovést partii do remízy. Ovšem s šíleným nedostatkem času, což se mi stalo osudným a ve 38. tahu jsem čas překročil. Čímž se naše slavná partie skončila, Bára slavila vítězství a já byl konec konců možná i rád.

Tím ovšem drama neskončilo, naopak dospělo vrcholu. Jestli počítáte se mnou, vedli jsme 4:3 a dohrávala se partie na první šachovnici. Pavel, který poprvé spasil družstvo svým příchodem, mohl remízou spasit družstvo ten večer podruhé. Hrál svou propracovanou pircovu obranu a stavěl bílého před nečekané problémy rovnou od zahájení. Netroufl si však s nedostatkem času jít do komplikovanějších variant a volil klidnější malou rošádu. Partie byla tedy nejspíš po celou dobu přibližně vyrovnaná a její rozuzlení měla přinést oboustranná vrcholná časová tíseň. Pět vteřin na deset tahů. Plus mínus. Oba soupeři. Tah. Rána do hodin. Tah. Hodiny. Tah. Cvak. Cvak. Cvak. Remis. Beru. Fuj. A hluboké oddychnutí všech, hráčů i přihlížejících. A možná že i čtenáře.

A pak už nic. Rychlé oblékání, fotka zápisu o utkání a odchod směrem k tramvaji. Já, Pavel a Saša. Ale vše se seběhlo nějak moc rychle, že jsme ani sami nevěděli, jak to vlastně pořádně dopadlo. S Pavlem jsme vzhledem k našim partiím v časových tísních výsledky na ostatních šachovnicích neznali. S výjimkou Marka, u kterého jsem ještě viděl, jak soupeř zúročil svou převahu v centru a partii zakončil taktickým úderem s odebráním Markovy figury. Zbývá tedy pro úplnost ještě dopovědět, jak zahráli ostatní. A to jsme si nechali cestou vyprávět od Saši.

K velkému překvapení vyhrál Milan, kterého jsme bez figury odepsali. Ale soupeř někde nastavil věž a tak velice důležitý bod připsal právě Milan. „To byl teda zápas,“ smáli jsme se, „soupeři hrají v šesti a my uhrajeme jednu remízu, dvě kontumační výhry a jednu naprosto prohranou partii.“ Ale kdo přidal ten čtvrtý, rozhodující bod? Jenže to nám Saša nepověděl, protože mu občas nějaké jméno vypadne. Usoudili jsme, že Vašek, který přece jen využil ovládnutého sloupce a v koncovce těžkých figur soupeře přehrál. Saša to potvrdil a tak jsme celou cestu opěvovali Vaška a vynášeli ho do nebes.

Někde na Smíchovském nádraží, když už jsme zůstali s Pavlem sami dva (Saša vystoupil na Můstku), nás konečně napadlo podívat se do mobilu na vyfocený zápis utkání. Jaký to byl šok, když jsme zjistili, že tolik opěvovaný Vašek partii prohrál, a že to byl Martin, který zápas rozhodl? A tak jsme začali opěvovat Martina. Co však se v těch partiích ke konci přihodilo, vám ale opravdu nepovím. A od takového člověka, jako já, pak čekáte nějaký rozumný článek o zápasu?

Zůstal jsem sám a myslel na Báru.

„Pozdravuj ségru,“ ještě řekla, když jsem byl ve dveřích. Pavel se Sašou již stáli venku a já odcházel poslední. Nejradši bych zůstal, ale nějaká tajemná síla mě donutila obléct si bundu a táhla mě ven. Ale ta slova mě nečekaně zarazila a já zase tápal v mlze.

„Pozdravuj bráchu,“ odpověděl jsem. Bože, jak duchaplná odpověď, za kterou bych si nejradši nafackoval.

„Vyřídím,“ řekla a usmála se. A v těch slovech, v těch našich posledních slovech bylo řečeno vše. Sergej Ivanovič Koznyšev mi možná porozumí.